Opeth – Blackwater Park

Park černé vody.  Šest let stará modla, ke které dodnes vzhlíží davy fanoušků progresivního metalu a dokonce i lidí, kteří o ní zakopli jen tak omylem :). V tomto článku si důkladně – já a hlasy v mé hlavě, představující mé čtenáře – rozebereme, jestli zaslouženě, nebo ne.

Osobně mám Blackwater Park rád a to hodně.  Všech sedm dlouhých písniček s krásnou mezihrou Patterns in the Ivy skvěle graduje, střídá nekonfliktní kytarovkové pasáže s nekompromisním metalem blíže neurčeného podstylu, kterému dle mě dominuje vokál pana Åkerfeldta: Nejsnadnější způsob, jak ho popsat je použít klišé jako “Burácivý vítr z pekel”, protože přesně tak zní. Nejvíc vyzní asi v Dirge for November, která ve mně i uprostřed tuniského léta vyvolalo zvláštní pocit, že se nacházím v narezlé podzimní aleji a fouká silný vítr.

Ačkoliv se mi líbí každý jednotlivý kus alba, dohromady se mi to nelíbí tak, jako skvělá následující alba. Harvest je hezká písnička, ale vždycky, když se k ní dostanu, mám chuť jí přeskočit a u taktéž skvělé Funeral Portrait se už nemůžu dočkat úžasného závěru, čtrnáctiminutové Blackwater Park.. I tak ale album zůstává jedním z nejlepších v historii metalové hudby.

8/10