Opeth – Blackwater Park

Park černé vody.  Šest let stará modla, ke které dodnes vzhlíží davy fanoušků progresivního metalu a dokonce i lidí, kteří o ní zakopli jen tak omylem :). V tomto článku si důkladně – já a hlasy v mé hlavě, představující mé čtenáře – rozebereme, jestli zaslouženě, nebo ne.

Osobně mám Blackwater Park rád a to hodně.  Všech sedm dlouhých písniček s krásnou mezihrou Patterns in the Ivy skvěle graduje, střídá nekonfliktní kytarovkové pasáže s nekompromisním metalem blíže neurčeného podstylu, kterému dle mě dominuje vokál pana Åkerfeldta: Nejsnadnější způsob, jak ho popsat je použít klišé jako “Burácivý vítr z pekel”, protože přesně tak zní. Nejvíc vyzní asi v Dirge for November, která ve mně i uprostřed tuniského léta vyvolalo zvláštní pocit, že se nacházím v narezlé podzimní aleji a fouká silný vítr.

Ačkoliv se mi líbí každý jednotlivý kus alba, dohromady se mi to nelíbí tak, jako skvělá následující alba. Harvest je hezká písnička, ale vždycky, když se k ní dostanu, mám chuť jí přeskočit a u taktéž skvělé Funeral Portrait se už nemůžu dočkat úžasného závěru, čtrnáctiminutové Blackwater Park.. I tak ale album zůstává jedním z nejlepších v historii metalové hudby.

8/10

Nightwish – Century Child

Jó, tehdá, v roce 2002, to byli časy, které jsem nezažil. Nightwish v Čechách relativně neznámá kapela, která za sebou měla tři CDčka a docela dlouhou cestu – zajímavé, ale ne zrovna dotažené folk metalové album Angels Fall First, symfoničtěji laděné Oceanborn, na kterém zazněly asi nejlepší písničky kapely, avšak obsahovalo též spoustu více méně fillerů, které naznačovaly, že skladatelská studnice pana Holopainena je povětšinou vyschlá, ale když už se v ní zatřpytí kapky vody, pak je to nápoj kvality, jenž by bez problémů obstála pod přísnou kontrolou těch zvířátek z Rajce, i když na koupání by to asi moc nebylo.
Třetí album finských power-symfoniků bohužel proti Oceanborn představovalo značné zklamání – zredukovalo se na symfonickou prázdnotu, do snesitelné kategorie směrovanou především – nyní už víceméně kultovní vyřvávačkou Wishmaster :) Můžete hádat, v tradici kterého alba že Century Child pokračuje a pokud jste tipli, že pokračuje přesně tam, kde skomíral Wishmaster, pak jste uhodli a od našich pořadatelů dostanete bonbónek a reklamní letáček od našeho sponzora. Ovšem dalo by se mluvit spíše o evoluci, než o stagnaci a ředění starých písniček, aby vydržely na víc alb – zde daleko častěji prosvítá hezká stránka Nightwish a to symfonika velmi efektní s malým (Lepší než žádným, ne?) významem a velkým panem Hietalou, i když jeho Once mělo teprve přijít. Zejména ze začátku jsem se opravdu bavil – nemůžte mi vymluvit, že Bless the Child je velmi povedený výplod a refrén End of All Hope je sice nepříliš originální záležitost, ale v takto dobrém podání se slyší opravdu málokdy. Dále rozhodně potěší cover Iron Maiden Phantom of the Opera. Beauty of the Beast má deset minut z nějakého důvodu; plně totiž vygrafuje až v sedmé minutě a musím uznat, že jakýmsi zvláštním způsobem se mi to líbí mnohem víc s prvními minutami víceméně nudné vaty.. pravda, v tomhle dost možná tkví kouzlo většiny provařených rockových balad a ač je Beauty od tohoto žánru rozhodně na míle daleko, začíná se mu tak nějak blížit z druhé strany.. Energií nabitá The Wayfahrer by byla zajímavější po zkrácení na dvě minuty a
Bohužel, hlavně prostředek alba se jen tak tak drží nad průměrem, což by se sice dalo omluvit délkou alba, ale já nevidím důvod, proč to udělat: Hodina je někdy moc i na dobrými písničkami nabitá alba a pro polovatové album je skoro smrtící, což si pan skladatel buď neuvědomil, nebo album vnímá zásadně jiným způsobem než já :) Někdy je méně více a to je příklad jak Wishmastera tak Century Child, však druhý jmenovaný stále obstává docela dobře. Po lehkých úpravách, jako například vypuštění asi sedmi písniček, ne-li více, v mém playlistu nejspíš zůstane, i když příliš často na přetřes nepříjde: To samé s více nápady a lépe provedené najdu na o dva roky mladším Once.

6/10